Slohovka ~ Vyprávění ~ Očima zvířete

28. ledna 2012 v 19:25 | autor blogu |  Co mě baví
Úvod: očima zvířete
Stať:
a) útulek
b) naděje
c) strach a včelka
Závěr: Znovu u své rodiny

PS: Je to jen pro silné čtenáře, protože ti slabší to nedokážou dočíst do konce. Tímto chci říct, že se útulku velice rychle plní a proto chodí někteří jedinci tam kam se každý dostat nechce..... Mějte na paměti a přímo zvážené, zdali opravdu chcete....opravdu chcete dát svého věrného přítele do útulku...



Ležím v koutku. Je tu tma a chlad. Mám přivřené oči, protože bych nejraději tohle místo nikdy neviděla. Říká se tu tomu "poslední domov" a je to tak zvaný útulek. Sem sama. Dívám se ven na světlo, na čerství vzduch…chci ven. Nemůžu se z toho sama dostat. Drží mě tu v zajetí mříže a zámek. Jediné co se tu dá dělat, tak je prohlížení té tmavé místnosti. Cítím vánek kyslíku skrze mříže. Kyslík už moc čerství není při nárazu do místnosti kde jsem já. Je to tu zatuchlé a smradlavé. Kousek ode mne jsou dvě misky, jedna s vodou druhá s granulemi. Voda nemá čirou a průhlednou barvu, třeba se mi to zdá jen proto, že je tu tma. Ta voda divně smrdí a já se z ní raděj ani nenapiji. Chci ještě chvíli žít a neotrávit se hned. Dále ležím, hlavu mám na svých předních packách a koukám tzv. " psíma očima" ven a snažím se dělat naději, že tu ty mříže nejsou, protože to mě dělá klidnou.
Dívám se na cestu kde je krásně zelená tráva posetá kvítím. Venku to vypadá živě než tady u mě. Sleduji druhého psa na druhé straně té krásné travnaté cesty. Nevypadá klidněji než já. Myslí si, že se prohryže ven a tupí si zuby o železné mříže. Vodu má v jednom kuse vylitou jak tam neopatrně poskakuje a snaží se dostat ven. To já jsem klidná a vůbec nevím proč.
Náhle zaslechnu zvuk opodál přijíždějícího auta. Nadzvednu uši abych zbystřila víc. Slyším hlasy a kroky a smích blížící se ke mně. Vím, že je zbytečné se předčasně radovat, že si jdou pro mne, jako se to stalo už mnohokrát a přitom si šli pro jiného psa. Ale dnešek se asi opravdu změní k lepšímu. Vypadá to že ty kroky a smích se přibližují čím dál tím víc ke mně. Zvednu hlavu a kouknu víc před sebe jestli je už neuvidím. Vidím rodinku s dítětem. Začnu si trochu dělat naději a začnu vrtět ocasem, ale v té tmě to nikdo nevidí. Rodinka dojde ke kleci sousedního psa, ale dívají se na mě. " Tenhle je hezký, vezmeme si tohohle…". Řeklo malé dítě se kterým tam byli. Dívám se na ně a čekám co se bude dít. Po chvíli dojde jeden známý chlápek co to tu má nestarost s papíry v ruce. " Je mi líto, ale tenhle se neprodává, majitel si ho později vyzvedne". On i já víme, že lhal, protože já si na svého majitele ani nepamatuji. A pochybuji, že nějaký i byl. Vycením na něj zuby a začnu vrčet na protest. Ale nepomohla sem si, rodina se zalkla a ustoupila stranou pod slovy… " ten je zlý ". Tak jsem se zase sbalila do svého známého kouta. Lehla jsem si a čekala znovu.
Po pár minutách jsem zaslechla jak auto odjíždí. Sklopím uši, zavřu oči a snažím se usnout a doufat že tohle je všechno jen sen.

Náhle je všude ticho a slyším kroky které se přibližují. Náhle zvonění a hlas odpovídající telefonu. " Útulek u přehrady, co si přejete " ? Kroky se zastavily, otevřu oči a zjistím že ten známý chlápek co to tu má na starost stojí před moji klecí a telefonuje. "Jste si jistý " ? Řekne znovu , jako by mluvil sám se sebou. Jen ho tiše sleduji. " Rozumím, jak si přejete ". On ukončil hovor a dívá se na mě. Já se dívám na něj. Otevře klec, vejde za mnou a čeká že zareaguji zle. Má takový ten postoj. Já jen tiše ležím a ani se nehnu. " Snad jsi nám tu nezestárla… pojď zase uvidíš rodinu.". Tahle věta mě celkem potěšila.. Zvedla jsem se a odcupitala se šťastným štěkotem ven z klece a čekala na něj. On se jen pousmál, klec nezavřel. Dal mi obojek a odvedl do té budovy.
V té budově byli dveře ven. Těšila jsem se že už budu volná a venku na mě čeká rodina. Jenže dveře které vedly ven obešel velkým obloukem a já začala nechápat. Ale jakmile otevřel další dveře po delší chodbě, už jsem pochopila. Byl tu stůl, boxy, nějaké vodítka, židle, a náhubky. Vše jsem si důkladně prohlídla. Najednou se mi zvedly nohy a ocitly se na tom stole. Celá sem se třásla protože jsme nevěděla co se děje. Rozhlížela jsem se a hledala tvář toho co mě sem odvedl. Ale nenašla. Náhle sem se ocitla v lehu na stole. Dívám se po místnosti a sleduji smutné tváře ostatních. Než jsem se ale vzpamatovala a rozhodla se na útěk, zacítila jsem dlouhé a bolestivé bodnutí včely. Najednou sem cítila tlukot svého srdce, které se pomalu zpomalovalo. Už jsem to pochopila. Naposledy jsem se podívala na ty lidi svíma "psíma očima " a zavřela je. Zacítila jsem poslední pomalí tlukot srdce, které se následně už zastavilo. Muž měl pravdu… znovu sem viděla svojí rodinu ....
.
.
Ps: pro ty co nepohopily -> chodilo mi hodně dotazů -> Pes se setkal se svou rodinou která zemřela už dávno, něco jako posmrtný život... je u své rodiny mrtví.


Přece tyhle roztomilí a hezký očka,.... nenecháte zavřít.... ( nemám namysli vězení )
...... Plačící ......

Mějte na paměti a přímo zvážené, zdali opravdu chcete....opravdu chcete dát svého věrného přítele do útulku...!!!! Věrného přítele který je natolik věrný ... až do vaši smrti ?! ( jo je sice policejní pes... ale jde o tu věrnost !! )

Chceš-li psa do útulku dát
že se tam bude mít fajn si o tom nech zdát!
pes tam trpí, že je bez tebe
žil a žít bude vždy jen pro tebe!

 


Komentáře

1 Tyno10 Tyno10 | Web | 9. února 2012 v 14:51 | Reagovat

hezky napsané, já bych nikdy nemohla žádní zvíře dát do útulku to bych ho raději někomu darovala...

2 Kirja Kirja | Web | 13. září 2015 v 14:53 | Reagovat

Psala jsi hezky:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama